Vztahy jsou slovem tak nesmírně komplikovaným, až to snad ani není možné. Již v dobách dřívějších byly prakticky necharakterizovatelné, avšak my jim dnes přidáváme ještě nový rozměr. Zamysleli jsme se a stvořili vztahy, které prakticky neexistují, vztahy, které jaksi poletují mezi námi po nebi a dostávají se až do nekonečného a neprobádaného kosmu. Vztahy, které se nedají pochopit, uchopit ani spatřit, vztahy, které nemáme, jen si je myslíme a myslí si je ještě někdo třetí, někdo, kdo je také jen neskutečný, někdo s umělým mozkem a bez duše. Ten někdo je počítač (tablet, telefon, notebook, to je jedno – prostě počítač). Věc plná mikroelektrických součástek, věc plná obvodů a čipů, věc, kde přeskakují elektrony z místa na místo – a taková věc určuje naše vztahy, vidí do nich a co více, přenáší je, je jejich majitelem.
Proč mi to vadí, když my sami fungujeme jen na principu elektromagnetických výbojů, když náš mozek pracuje také jako nějaký čip, když všechny naše vztahy a city jsou zapříčiněny jen nějakým vyplavením hormonů? Protože v nás je ještě něco. Něco, co jsme dosud nepoznali a nepochopili. Něco, co je skrytým tajemstvím života a to je právě ta schopnost cítit a tvořit, přemýšlet a vytvářet vztahy, vymýšlet nové věci jen tak, sami od sebe. Jsme lidé. Ať jsou naše hlavy sebe víc automatické a strojové, je tam ještě nějak součástka, která nám doposud uniká. Je to nějaký emoční čip. To je na nás krásné.
Ale zpět k tématu. My jsme tedy svěřili své emoce počítačům, necháváme je plout virtuálním imaginárním prostorem internetu, necháváme ty stroje, ať o nás všechno vědí, ať o nás rozhodují, jen ať to máme co nejjednodušší. A tak se postupně vážeme citově k někomu na druhé straně, k někomu cizímu a nevyzpytatelnému, ani nevíme, zda se nevážeme k nějakému stroji. A to vše jen kvůli slovům, jen kvůli nějakým prchavým slovům, která se k nám dostanou přes přestupní stanici ve vesmíru. Vážeme se a vytváříme vztahy s lidmi, které ani neznáme. To je proti zákonům přírody, proti zákonům lidství. A zároveň je to náš velký úspěch – obalamucení našeho vnitřního emočního čipu, obelhání sebe sama.
Dokážeme mu namluvit, že toho člověka vlastně známe. Ale pravda je opakem. Neznáme nic a poslední dobou čím dál tím méně. Nastává doba velkého odcizení a naše vztahy praskají ve švech. Pokud nepotřebujeme mít sebe navzájem nablízku, jak chceme obelhat sexuální touhy? A jak se budeme rozmnožovat? Pošleme snad spermie přes vesmír někomu, koho (alespoň si to budeme myslet) milujeme?
